Pohádka na dobrou noc - Jednorožec a duha, která ztratila barvu
Na kraji kouzelného lesa bydlel malý jednorožec jménem Bělásek. Měl hebkou bílou srst, stříbrný roh a ze všeho nejraději pozoroval duhu.
Kdykoli po dešti vysvitlo sluníčko, vyběhl na louku a čekal, jestli se objeví.
Jednoho dne měl štěstí.
Déšť právě ustal, z mokré trávy stoupala vůně a nad loukou se pomalu vyklenula nádherná duha.
Bělásek se posadil a začal počítat její barvy.
„Červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá…“
Zarazil se.
Spočítal je ještě jednou.
„Červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá…“
Pak potřetí. Pro jistotu.
„Kde je fialová?“
Bělásek se rozhlédl.
Podíval se pod keř. Nic.
Nakoukl za velký kámen. Také nic.
Dokonce se podíval pod vlastní bříško.
„Tam asi duha nebude,“ ozval se z trávy tenký hlásek.
Bělásek sebou překvapeně trhl. Mezi stébly seděla malá myška.
„Člověk nikdy neví,“ odpověděl Bělásek.
Myška naklonila hlavičku.
„Ty nejsi člověk.“
Bělásek chvíli přemýšlel.
„Aha. Tak to máš pravdu.“
Myška se zachichotala.
„Pomůžu ti ji hledat.“
A tak vyrazili spolu.
Šli pomalu přes louku a pozorně se dívali kolem sebe. Prohlédli vysokou trávu, nakoukli mezi sedmikrásky a Bělásek pro jistotu zvedl i jeden spadlý list.
Fialová nikde.
Mezitím se začalo stmívat.
Slunce se schovalo za les a na obloze se objevila první hvězda. Za chvíli se přidala druhá a potom třetí.
„Možná už šla spát,“ napadlo myšku.
„Barvy spí?“ podivil se Bělásek.
„Nevím. Myši ano.“
To byla pravda.
Došli až k malému jezírku. Hladina byla klidná a odrážel se v ní měsíc, který právě vykoukl mezi obláčky.
A právě tam ji uviděli.
Na velikém zeleném leknínu ležela maličká fialová barva. Byla stočená do klubíčka a ospale zívala.
„Tady jsi!“ zaradoval se Bělásek. „Všude tě hledáme. Duze chybíš!“
Fialová barva překvapeně otevřela oči.
„Opravdu? Já jsem si jen na chviličku lehla.“
„A proč jsi nám nic neřekla?“ zeptal se Bělásek.
Fialová se trochu zastyděla.
„Chtěla jsem. Jenže jsem byla tak unavená, že jsem usnula dřív, než jsem to stihla.“
Bělásek se usmál.
„Tak to se může stát. Ale příště nám řekni, kam jdeš. Měli jsme o tebe starost.“
Fialová přikývla a ospale zívla.
„Příště řeknu. Slibuju.“
„A vrátíš se?“ zeptal se Bělásek.
„Samozřejmě,“ odpověděla fialová. „Ráno. Bez fialové by přece duha nebyla celá.“
Bělásek se spokojeně usmál.
Už nebylo co hledat.
Lehl si do měkké trávy vedle jezírka a myška se schovala pod sedmikrásku.
Fialová se zachumlala do okvětního lístku leknínu.
Nad loukou svítil měsíc a hvězdy se jedna po druhé rozsvěcovaly na tmavnoucí obloze. Větve stromů se ve večerním vánku sotva pohnuly a z jezírka se ozvalo tiché žbluňknutí.
Bělásek zavřel oči.
Chvíli ještě poslouchal šumění trávy.
„Dobrou noc, myško,“ zašeptal.
„Dobrou noc, Bělásku.“
„Dobrou noc, fialová.“
Z leknínu se ozvalo jen ospalé:
„Dobrou…“
A potom už bylo ticho.
Bělásek spal tak klidně, že si ani nevšiml, jak noc pomalu přikryla celou louku.
Myška spala schoulená pod sedmikráskou a fialová odpočívala na leknínu.
Nad jezírkem svítil měsíc, z rákosí se ozývalo tiché kuňkání žab a na hladině se třpytily hvězdy.
Za chvíli utichly i žáby.
Jezírko bylo klidné, louka spala a s ní i Bělásek, myška a unavená fialová barva.
Líbila se vám pohádka o jednorožci? Prohlédněte si také naše povlečení s jednorožcem.